Děsivá historie: oživování

Barbora Smoradová 19. Duben 2012 - 22:07

V dobách, kdy byli Irové chudí a jedli jen brambory, málokdy maso, uchylovali se k tekuté stravě - pálili si vlastní whiskey. Protože byla vlastní produkce whiskey ilegální, museli se tito výrobci schovávat do hor.

Irská obydlí za času hladomoru

Jak už to s domácími alkoholovými produkty bývá, často se neodhadne jejich síla (% alkoholu). V této době se síla domácích irských whiskey odhaduje až na 70%. Požití takto silného nápoje mohlo způsobovat Irům slepotu nebo také ztrátu vědomí. Zpočátku se stávalo, že byli lidé v bezvědomí považováni za mrtvé a následně pohřbeni. S postupem času (a několika pohřbenými živými spícími) se zjistilo, že tito udajně mrtví lidé žijí - probudili se totiž z bezvědomí, nespíš potom, co hladina alkoholu klesla.

Aby Irové předcházeli dalším ne nezbytným pohřbům živých, vytvořili vlastní pohřební (spíše oživovací) ceremoniál. Pro tyto oživovací ceremoniály lidé postavili tzv. Saverooms, v překladu pokoje záchrany, kam bezvládné tělo přinesli a kde bylo po 3 dny položeno na stole. Sem byli pozváni lidé, kteří si k tělu sedali ve specifickém pořadí. K hlavě údajně mrtvého byla posazena žena, která měla za úkol naříkat, často přitom byla za tuto funkci placena. Mělo se totiž za to, že hlasité naříkání může člověka probudit.

Usazení účastníni ceremoniálu

Ostatní příchozí se sešli kolem stolu, bavili se, tancovali, pili, radovali se, říkali dobré i špatné věci o údajně mrtvém a také se seznamovali. Nebylo vůbec zvláštní, že se budoucí manželé seznámili právě při této události. Hluk a hlasy měly mrtvého probudit. Takto bylo tělo vystaveno 3 dny, po třech dnech přišel na řadu samotný proces oživování. Proces vykonával “oživovač”, člověk placený za oživení. A co měla tato osoba na práci?

Oživování spočívalo ve snaze zapůsobit na citlivá místa na těle člověka a tím ho vzbudit. Mezi takové činnosti patřilo okusování palců u nohou, špičky nosu, uší a konečků prstů. Pokud ani tato procedura nezabrala, člověk byl prohlášen za mrtvého a příbuzní vyrobili rakev. Rakve se v té době začaly vyrábět až po 3 dnech z jednoduchého důvodu: náklady na výrobu byly v době chudoby velmi vysoké a pokud by se člověk probudil z alkoholového opojení, Irové by promrhali cenné suroviny.

Do vyrobené rakve bylo vloženo tělo a na palec u nohy byl uvázán provázek, který byl napojen na zvoneček umístněný vně hrobu. Další 3 dny u hrobu a zvonečku seděl povolaný člověk, který měl za úkol hlídat, zda zvoneček nebude zvonit. Mělo se za to, že kdyby se člověk probudil, popadl by ho děs (z vědomí, že leží v rakvi) začal by se hýbat a zvoneček by začal zvonit. Od této doby se tak v angličtině můžete setkat s výrazem “saved by the bell” = být zachráněný zvonkem, což by se dalo vysvětlit jako být zachráněný na poslední chvíli.

Převoz mrtvých

Zvláštností nebylo ani pohřbívání do vody: tělo oběti, která měla být pohřbená do vody, bylo vloženo do pytle. Pytel byl zašit a poslední steh byl prošit nosem ze stejného důvodu jako při okusování nosu a uší, se snahou daného člověka probudit.