Irské národní posílení

Michal Jirásek 19. Duben 2012 - 22:17

Ke konci 18. století se situace na politické scéně začala poněkud obracet a uvolňovat. Další pokus o rebelii ale vyvolalo vydání Aktu Unie, který k počátku roku 1801 vyhlašoval nové sjednocené království Velké Británie a Irska. V situaci sílícího národního uvědomění Irů se roku 1829 podařilo politickým snahám pod vedením Daniela O’Conella, známého jako Osvoboditel, prosadit vydání zákona rušícího právní akta namířená proti katolíkům.

Sílícímu Irsku však zasadil ránu další hladomor v letech 1845-1849, který spolu s následnou emigrací způsobil, že ještě na počátku 20. století žila na ostrově jen polovina množství obyvatelstva, než před tímto hladomorem. Irská politika mířící k samosprávě se tak opět stala tématem až na konci 19. století. Zákon o místní správě z roku 1898 pak poprvé přenesl, byť jen místní, vládu do rukou obyvatel, a zapůsobil jako katalyzátor požadavků na další změny.

Historická centra dnes slouží spíše obchodu

V samotném Irsku se začaly profilovat dva směry – irští nacionalisté a irští unionisté - z nichž první volal po samostatnosti, zatímco druhý trval na setrvání unie s Velkou Británií. A právě unionisté měli nejsilnější pozice na severovýchodě ostrova, v oblasti, která se později stane Severním Irskem, zatímco nacionalisté (katolíci) ovládali zbytek ostrova.

Sílící národnostní tendence donutily parlament Velké Británie přijmout roku 1914 zákon o irské samosprávě, byť pozdržený po dobu první světové války. V roce 1916 vypuklo v Dublinu tzv. Velikonoční povstání volající po úplné samostatnosti a přestože potlačeno, bylo výrazem sílícího napětí. Nevhodné zacházení s irskými odvedenci v závěru války pak už jen celý proces uspíšilo a v roce 1919 irský republikánský parlament vyhlásil jednostrannou nezávislost na Velké Británii. Tehdy ještě Irska jako celku, ale i to se mělo brzy změnit.